Městská knihovna informuje

Renata Chloubová 14.08.2004 22:01

Od 9. srpna je v knihovně opět normální provoz

Místo obvyklých novinek přinášíme ukázky z knih pro prázdninovou četbu.

Dopis některým mladým mužům napsal André Maurois v roce 1939 (z knihy Umění žít)

Začínáte život v nesnadné době. V dějinách jsou stoupající příboje, které vynesou k úspěchu i ty nejslabší plavce. Vaše generace plave proti proudu v rozbouřeném moři. Je to krušné. V prvních minutách budete lapat po dechu, budete ztrácet naději, že se dostanete na břeh. Uklidněte se. Jiní před vámi se střetli s vlnami stejně vysokými a neutonuli. S obratností a odvahou vydržíte až do příštího přechodného utišení.

Až zvítězíte, nezapomeňte, že lidská vítězství jsou vždy jen částečná a dočasná. Žádná ze záležitostí tohoto světa nemůže být uspořádána navždy. Žádný triumf neurčuje vzdálenou budoucnost. Žádná smlouva nestanoví vztahy národů nebo jejich hranice nadlouho. Žádná revoluce nezřídí věčně šťastnou společnost. Střezte se doufat, že by nějaký člověk nebo některá generace po splnění svého úkolu měli právo na lenivou blaženost. Etapa života končí teprve hodinou, kdy padne noc.

Nepospíchejte. Bohatství a sláva, které se v mžiku zrodí, v mžiku hynou. Přeji vám překážky a zápasy. Boj vás otuží. Kolem padesátého či šedesátého roku dosáhnete toho robustního a drsného vzhledu starých skal, ošlehaných bouřemi. Nepřátelský svět vás vytesá. Budete osobnostmi, ale budete mít také charakter a bude vám k smíchu vrtkavost názorů. Když je člověk mladý, všechno se mu zdá hrozné, první nesnáze se zdají být urážkami, lidská špatnost děsí. Proti krutosti lidí a událostí si zajistěte vnitřní útočiště. Každý člověk si může vybudovat v největší hlubině své mysli kryt, který odolá nejtěžším střelám a nejdůmyslněji otráveným výrokům. Čeho se bojí duše, smířená sama se sebou? Ani pronásledování, ani pomluvy nemohou zpochybnit svědectví, které vydává svým nejtajnějším myšlenkám.

Lásku berte vážně, ne však tragicky. Ve svém raném mládí budete zdrceni malicherností žen, jejich koketností, jejich přetvářkou, jejich krutostí. Řekněte si, že tyto projevy jejich povahy, byť skutečné, jsou jen povrchní. Když je pozorujete, myslete na moře, jehož hladina je tak proměnlivá, které se ale stane spolehlivým přítelem těm, kdo se moři oddají a naučí se je znát. Za hustými řadami příliš volně se nabízejících žen hledejte duše cudnější, zdráhající se projevit svoji jemnost a dát svoji důvěru. Z plného srdce složte přísahu věrnosti té, která se vám bude zdát toho hodna. Nezáviďte Donu Juanovi. Dobře jsem ho poznal. Byl to nejnešťastnější, nejneklidnější a nejslabší z lidských tvorů...

Ukázka z knihy Divoký pes pro mládež, kterou napsala Kathe Koja. Dramatický příběh patnáctileté dívky Ráchel a divoké feny Grrl z útulku pro opuštěná zvířata. V nerovném souboji zdánlivě obě prohrávají.

teď se schovám, musím, nemůžu běžet ani chodit, protože to bolí, noha mě strašně moc bolí! mám bolesti a mám strach!

nejdřív byl jenom hlad, klusala jsem v dlouhých stínech od slunce, brzy přijde noc. hlína plevel staré hranaté domy. jejich věci rozházené všude po zemi a pár jich sedí na autě, pach cigaretového kouře a pod ním ještě něčeho zlého, moc zlého, podobá se to strachu, jeden On říká nazdar Alíku, a vstává, pocem něco ti dám

zvuk smíchu, ale ne veselý: zavrčím, couvnu, chystám se utéct, ale z míst, kam nevidím, vyjde další On, takový nemocný, že se sotva drží na nohou: potácí se a smrdí, ruku má skoro na mém hřbetě, a tak kousnu, kousnu, aby pustil, a on vykřikne...

a další z Nich mě uhodí, rána dopadne na nohu tvrdě jako kousnutí, ta bolest! Padám a oni do mě kopou, kopou mě do břicha, šátrám nohama po zemi, kousek ode mě se ozve ostrý zvuk, krátký, jako když se zlomí větev, hlína a kamínky poletují..

... už jsem ale na nohou, břicho mě bolí a těžko se mi dýchá, pokouším se utíkat, ale nemůžu běžet

STRACH

já nemůžu utíkat

TAKOVÝ STRACH

ale hýbat se můžu, kulhám a potácím se jako ten nemocný On, nohu táhnu za sebou, pach krve bolest a strach slábne, co nejrychleji najít skrýš, olízat si a očichat nohu, schovat se, dokud nebudu zase moct utíkat